Je plýtvání spojené s čerpáním dotací EU systémovým jevem, nebo dílčí chybou vyplývající z české národní povahy? Patrick Zandl naznačuje na svém blogu to druhé.
Toto zamyšlení, které má ambici jeho závěry rozporovat, nevzniklo z mojí zášti k osobě pana Zandla nebo snad ke světonázoru, který je mu dle mého domnění blízký. Myslím, že jeho pohled sdílí nemalá část české veřejnosti, která sama sebe vnímá jako a) vzdělanou a dobře informovanou b) empatickou a sociálně zodpovědnou. Proto stojí za to vysvětlovat, proč je plošné přerozdělování chybné z podstaty a proč zákonitě směřuje ke stavu celkově méně uspokojivému, než byl ten původní.
Jistě se snadno shodneme, že dopad politických opatření typu evropských dotací je nutno hodnotit nikoliv z hlediska bohulibosti záměru, ale optikou reálných výsledků. A ty hovoří velmi výmluvně. Největšími příjemci dotací z EU v předkrizovém období do roku 2008 byly Řecko, Španělsko, Portugalsko a Irsko – čtyři země, které dnes mají rozvrácené hospodářství a desítky procent mladých nezaměstnaných, nebo alespoň prošly bankovní krizí kolosálních rozměrů (v případě Irska).
Primárním faktorem vedoucím k tomuto smutnému stavu samozřejmě nebyly dotace, ale přijetí tvrdé severní měny šité na míru zdrženlivému Německu. Pokušení nízkých úrokových sazeb v kombinaci s nemožností devalvovat vedly k fatálnímu přehřátí jihoevropských ekonomik. Dotace „pouze“ přispěly k nafukování úvěrových bublin a podporovaly nezodpovědné utrácení za stavbu Potěmkinových vesnic.
Jak upozorňuje ekonom Pavel Kohout: „Dotace kazí každou ekonomiku a čím více dotací, tím více škody. Řecko, Irsko a Portugalsko dostávaly nejvíce. Výsledek: žalostný. Španělsko dostávalo o něco méně; výsledek byl rovněž žalostný. Další v pořadí byla jižní Itálie. Opět bez jakéhokoli příznivého výsledku.“ (Proč evropské dotace škodí)
I kdyby ale dnešní hospodářská situace bývalých největších příjemců dotací byla pouhou korelací bez příčinné souvislosti, je evidentní, že na konci masivního přelivu peněz ze severu Evropy na jih je stav výrazně horší, než byl na začátku těchto transferů. Bez nadsázky můžeme tvrdit, že velikost ekonomického průšvihu jihoevropských zemí je přímo úměrná velikosti dotací na hlavu.
Ale proč tomu tak je?
Zandl si správně všímá, že dotace „pobízejí k většímu soupeření o tyto zdroje“ a že „kvůli dotacím snadno vyhřeznou na povrch společnosti neřády a nešvary, kterých jsme si před tím nevšímali či jim nevěnovali pozornost.“ Ocitá se tak jen krůček od porozumění podstatě problému, ale přesto vzápětí dodává, že „to je něco, za co Evropská unie nemůže“.
Ale může. Politika evropských dotací se dopouští stejné osudové chyby jako všechny dřívější velkolepé plány na vybudování lepší společnosti shora. Ignoruje povahu člověka. Aby dobře míněné úmysly EU došly kýženého naplnění, stačila by maličkost: vyměnit lidstvo za nějaké lepší.
Zandl sám říká, že systém dotací zdůrazňuje to špatné ve společnosti. A komu jinému tedy klást neuspokojivý stav za vinu než těm, kdo takový systém vymysleli, zavedli a provozují? Poněkud to připomíná dodnes často slýchané tvrzení, že komunismus byl vymyšlený dobře a chyba byla „jen“ v lidech. Systémy společenského zřízení přece nevymýšlíme pro Marťany.
Dotace by snad mohly fungovat očekávaným způsobem na úrovni nejmenších samosprávních celků, jako jsou obce. Když ti, jejichž produkce je přerozdělována, vidí do talíře k tomu, kdo přerozděluje, pokušení ani příležitosti nejsou velké. Masivní přerozdělování na nadnárodní úrovni ale nevyhnutelně musí vést k nezamýšleným důsledkům právě proto, že probouzí to horší, co v nás je. Soupeříme o cizí zdroje, protože je to jednodušší a rychlejší než budování nových. Je to jedna z forem dobývání renty.
V tom se dotace EU neliší od poměrů v reálném socialismu, kde se říkalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu.
Jistě není náhodou, že veškeré dosavadní pokusy o nastolení lepšího světa přerozdělováním v obrovském rozsahu skončily v lepším případě hospodářským úpadkem, v horším postupným přerodem v totalitu. Příčiny i nevyhnutelnost takového vývoje s neúprosnou logikou vysvětluje například von Mises v knihách jako Byrokracie, Kritika intervencionismu a samozřejmě Lidské jednání. Jeho argumenty jsou dodnes bezezbytku platné a navíc potvrzené historickým vývojem.
Přerozdělování nemá moc zvýšit blahobyt společnosti, což si ostatně uvědomuje i pan Zandl. To může pouze liberalizovaná tržní ekonomika. Zatímco dotace v nás probouzejí snahu uloupnout kus sousedova koláče, trh má zázračnou schopnost proměnit sobeckou snahu jednotlivce o vlastní prospěch ve službu druhým.
Pravda, takový systém má jednu nevýhodu. Potřeby mas, které tržní ekonomika uspokojuje nejlépe a nejefektivněji ze všech dosud známých společenských uspořádání, se málokdy kryjí s představami zabezpečeného velkoměstského intelektuála o optimální alokaci zdrojů v ekonomice. Ten snadno přesvědčí své okolí, že by bylo morální a zodpovědné napravit „selhání trhu“ nějakou dotací. A kolotoč marnotratnosti se nezadržitelně roztáčí…
Jiří Červenka 
Skvělý článek, díky, brilantní argumentace, kéž by ji četli obhájci eurodotací nejen u nás a přemýšleli nad ní.
Zajímavý článek. Popravdě jsem byl celkem skeptický, ale Vaše postoje mají hlavu a patu. Pokud mohu, poprosil bych však o upřesnění některých postojů.
Přerozdělení ve společnosti je dle mého podstatou jakési nevyřčené společenské smlouvy. Na straně jedné třeba vlastnické právo, soukromý majetek, čili základní aspekty současných demokracií, na straně druhé třeba rovné příležitosti, lidská práva apod. Obojí má opodstatnění a smysl. Víme, že soukromá správa majetku většinou funguje nejlépe, ale stejně tak víme, že všeobecné vzdělanost je základem prosperity, i když si ji ze svého nemůže dovolit každý. Takže najdeme nějaký průsečík.
V tomto bodě se nicméně nemohu zbavit dojmu, že takové přerozdělení přínosné je a blahobyt státu zvýšit může. Samozřejmě to nečiní přínosným jakékoliv přerozdělování samo o sobě, ale nemohu tím pádem Vaši tezi o zvýšení blahobytu vzít za obecně platnou.
Přerozdělování v rámci EU jsem vždycky vnímal v této rovině. Stejně jako probíhá přerozdělování na úrovni města, kraje, státu, probíhá i v EU. Je k diskusi, zda zvolená forma a míra jsou tou optimální.
S ohledem na to by mne zajímalo – opravdu si myslíte, že přerozdělování obecně nemá šanci zvýšit blahobyt, v žádné své formě?